Neptalim z Frimburka
Roku 1491 držel Holice pan Neptalim z Frimburka. Jeho
rodný hrad Frimburk stával na kopci nad Olešenkou blíže městečka Nového
Hrádku. Rytíř Neptalim byl prý statečný, hezký a dobrý muž. Po smrti svého
rybničného Váši ponechal jeho dceři Johaně nejen chatrč na rybničné hrázi
Mořánku, stíněné košatými jabloněmi, ale ještě jí milostivě přidělil dvě
jitra orného pole s dosti velkým paloukem. Ale ten dar Johaně měl háček.
Johana byla panna neobyčejně sličná, pravá růže v rozpuku. Oblíbil si
ji panský hajný Daněk holický. Ale také se po ní točily žádostivé oči
svobodného a milkovného pana Neptalima, ačkoliv měl již smluven sňatek
se slečnou rytíře Bartoně na Uhersku.
Daněk, jsa žárliv na svého pána, sledoval jej vždy tajně na lovu, věda,
že obyčejně zacházívá na hráz Mořánku, aby tam škádlil a obtěžoval Johanu,
jeho budoucí zaslíbenou nevěstu, kteráž ani prosbami ani pláčem nemohla
zapuditi pánovu dotěrnost.
Když Daněk poznal, že se rytíř dopouštěl čím dále tím větší drzosti, umínil
si, že jej potrestá za Johanu i za sebe. Vyzradil nejprve nečestné počínání
rytířovo holickým poddaným. Poradil jim, aby žádali na svém pánu udělení
svobody, dokud je panicem, neboť předchůdce jeho ustanovil posledním pořízením,
že v případě, kdyby jeho syn neměl potomků, aby Holice dobře stvrzeným
listem prohlásil za svobodní a právo svobodného města ohradil.
"A kdyby se tomu Neptalim bránil," radil Daněk
dále holickému rychtáři Ondráčkovi, "pohrozte mu. Rcete, že se dopouštěl
jako rytíř nečestného jednání vůči panně - čehož já a někteří z poddaných
jsme svědky - kdežto jako pravý rytíř měl pannu na samotě proti zlým úkladům
jiných chrániti, jak to káže pravá rytířskost".
Holičtí poslechli. Odebrali se druhého dne ozbrojeni
ke tvrzi. Rychtář Ondráček přednesl svému pánu žádost již sepsanou za
udělení svobody a předložil mu pergamen o ní k podpisu.
Neptalim byl překvapen. Váhal, ba vyháněl rychtáře z komnaty. Rychtář
mu však pohrozil nepokrytě, že je známo a svědci po ruce, že svou dotěrností
trápil Johanu, div růži tu nezlomil a že propadl soudu zemskému podle
zákona: "Kdožkoli by na pannu poctivou mocí sáhl, má býti ztrestán
mečem".
Neptalim slyše tu hrozbu a vida lid pod tvrzí, zbledl,
pak mlčky podepsal list na svobodu. Ještě požádal k podpisu své tři hosty
z blízkého okolí, kteří jej měli doprovoditi na Uhersko: Břeňka Dašického
z Barchova a na Dašicích, Mikuláše z Mezilesic a na Týnci Hrochově a Matyáše
Libáka z Radovesic na Přestavlcích.
Tak pan z Frimburka, zastrašen vyhrůžkami holických
poddaných a boje se, aby se mu sňatek nezkácel, zbavil Holické daní a
robot, dovolil jim vařiti pivo a daroval jim dvůr v Holicích. List ten
jako klenot z dávných dob chová městské museum holické.
Ale tím nebyl uhašen plamen horoucí nenávisti Daňkovi k Neptalimovi nadobro.
Daněk toužil po jeho bolestnějším utrpení, neboť Johana byla velmi utrápena,
a když si pan Neptalim vyjel s pány ještě přede dnem sňatku na lov k oboře,
aby hosté měli hojně zvěřiny, stopoval jej a střetnuv se s ním samotným,
vyzval jej na souboj.
Rytíř odporoval, nemoha se však Daňkovi vyhnouti, svolil.
Ve vzdálenosti třiceti kroků spustili sokové své luky proti sobě. Šípy
zafičely a Frimburk, smrtelně raněn, skácel se k zemi.
Marně čekala nevěsta na tvrzi Uherské svého ženicha. On se dal odvézti
do svého domu v Hradci Králové, kde se ještě dlouho ranou trápil.
Před smrtí si zavolal pan Neptalim měšťany holické k
sobě, aby jim udělil ještě nějaké výsady a milosti. Ale Holičtí prý váhali
s cestou do Hradce, a tak se stalo, že přišli pozdě. Pán jejich, a nyní
dobrodinec, byl již mrtev.
Ale ani panna Johana dlouho nežila, ba ani Daněk, sklíčený jejím skonem.
(Podle pověsti uvedené na internetu pod názvem "Růže
na Mořánku")
Pověsti z Frymburka a okolí
Hradní panna
Frymburk prý založila knížecí dcera. Zamilovala se do
mladého služebníka a protože rodiče nedali souhlas k svatbě, sebrala kněžna
zlato a cennosti a se svým milým a několika lidmi odešla do krajiny u
Nového Hrádku. Tam postavili nový hrad. Najímali dělníka a, aby místo
pobytu zůstalo neprozrazeno, rozhodli se dělníky po dokončení stavby zahubit.
Pracující přicházeli do místnosti ve věži, kde se měla vyplácet odměna,
a druhými dveřmi měli vycházet. Ani nikdo nikdy nevyšel, neboť se propadl
padacími dveřmi do hlubokého sklepa a tam zahynul.
Otec, který svou dceru nade všecko miloval, se po jejím
útěku vydal ji hledat. Přišel až do lesů u Frymburku, kde ji skutečně
nalezl. Přemlouval ji, aby se vrátila, ale když odmítla, vrátil se zpět.
Lest
Za husitských válek byl Frymburk obležen a měl být vyhladověn.
Hradní obyvatelé i husitská vojska trpěli již velkým hladem. Frymburským
zbývalo už jen půl vepře. Poslali ho obléhajícím, aby údajnězmírnili jejich
nouzi. Obléhající vojska byla překvapena, že na hradě mají ještě takové
zásoby. Vzdali se obléhání a během jedné noci odešli. Z hradeb a valů
Frymburských zazářily radostné ohně.
Dupačka
Dlouhé věky na sebe pohlížely se dvou proti sobě
se pnoucích návrší, mezi nimiž pospíchá k Peklu říčka Olešenka, starodávný
Frymburk a krčma zvaná Dupačka. Krčma stála na západ od něho, nad křižovatkou
cest. Les ji v malé vzdálenosti obepínal ze tří stran. Dupačka byla sroubena
ze dřeva a kryta doškovou, zeleným mechem porostlou střechou. Stála na
vysokém kamenném podezdění, se záspy, na kterou vedly zpředu schody z
hrubých netesaných kamenů, čelem obrácena k jihovýchodu. Na té straně
byla malá zeleninová a květinová zahrádka. Před vchodem dovnitř byl nad
sklepem výstupek s prkenným bedněním, kde v létě seděli hosté navštěvující
Dupačku. Odtud byla utěšená vyhlídka na údolí s několika mlýny, pilami
a drobnými chatkami v Dolích, na hrad Frymburk s myslivnou a dřevěnou
hájovnou, na Nový Hrádek se štíhlou kostelní věží, Šibeniční kopec za
městečkem a moře krahuleckých lesů kolem.
Místo pro krčmu bylo voleno velmi vhodně, neboť kolem
vedly všechny cesty z celého okolí k hradu, k Hrádku, do lesů i mlýnů.
Nedaleko byl panský dvůr v Bydle. Šenkýři, který měl také menší hospodářství,
se dořilo dost slušně, zvláště když se v šenkovně točily párky v kole
s veselým dupáním. Od toho název Dupačka. Pivo na Dupačce se čepovalo
nejprve snad z hradního pivovaru, pak z panského pivovaru na Opočně.
Stará dřevěná Dupačka přečkala pevný kamenný hrad Frymburk.
Viděla ho rozpadat se v rumy, viděla rozparcelování panského dvora v BYdle
i zánik vařečkářství v Novém Hrádku. Čilý ruch však okolo Dupačky utichal.
Krčma se změnila na tabákovou trafiku. Ještě po r. 1880 kreslil z výstupku
na Dupačce malíř Liebscher Frymburk pro Sedláčkovy Hrady, zámky a tvrze.
Pak právě o mezileském posvícení (14.10.1897) do základů vyhořela a nebyla
již obnovena.
Švédský kříž
Za Olešnicí, u hranic s Polskem je na malé mýtince
v lese zasazen do země malý pískovcový kříž. O tomto starém, větry ošlehaném
kříži vypráví následující pověst:
Psal se rok 1639, nezvyklý, umrvující klid padl na naši
zemi. Ticho, které předchází bouři. Divá pustošící válka trvala již dvacet
let. Život v horském městečku skoro vymřel. Mužské mládí sklátila válka,
dílny a obchody stály opuštěné. Stejně tak ladem ležela pole, rolník neoral,
nezaséval zrno ze strachu před nepřáteli.
Výstražná zpráva roztřásla vylekané obyvatele. Ze západu
táhly nepřátelské hordy, mnohem horší a vražednější, než byly ty dosavadní.
Lidé, plni hrůzy, kvapně nakládali zařízení a šatstvo na vozy, dobytek
vyváděli z chlévů a smutným, zoufalým průvodem zajížděli do blízkých lesů,
aby tu našli útočiště.
A přicházejí zprávy: zámek v blízkém Náchodě se týden
bránil. Marně jej obléhali. Statečnost jeho obránců a pevnost jeho zdí
odrazily všechny útoky. Ale naproti tomu samotné město bylo zničeno. Za
neúspěšné dobývání náchodského zámku hledal švédský generál odškodnění,
a tu jeho kumpáni přinesli zprávu o východně ležícím hradu Frymburku,
který se vypínal na nedostupné skále uprostřed hlubokých lesů. Zaútočili
a po krátkém obležení jej zbořili. Jeho pyšná cimbuří se již nikdy nevztyčila
a křoviska brzy zakryla rozpadlé zdivo.
Zpity vítězstvím táhly hordy dál na východ do Slezska
a napadly přitom ve schůdném údolí ležící městečko Olešnici. Zatím zůstalo
toto osamělé místo uchráněno nejhorších náporů války, proto se Švédové
těšili na dobrou kořist. Následovalo důkladné plenění, žádný dům nezůstal
uchráněn, vše bylo prohledáno. Obyvatele, kteří včas neutekli, mučili,
aby je donutili vydat jejich majetek. Část městečka lehla popelem.
Divocí válečníci pak táhli dále do Slezska, doufajíce,
že tam najdou bohatší kořist. Ale na zalesněné výšině na hranicích země
jim zastoupila cestu tlupa ozbrojenců, která sice přesilu Švédů v krátké,
ale prudké bitce nepřemohla, ale jejich vůdce, švédský generál, tady padl.
Daleko od své vlasti zde nalezl osamělý hrob, na který mu jeho kamarádi
vsadili prostý kamenný kříž.
|