Informace o hradu Frymburk


Kontakt:
Mirka Kahounová
Zřícenina hradu Frymburk
Hradní 184
549 22  NOVÝ HRÁDEK

email: hrad-frymburk@seznam.cz
http://hrad-frymburk.webnode.cz
mobil: 725 044 902
rekonstrukce stavu ve 14. století







   Neptalim z Frimburka
   Roku 1491 držel Holice pan Neptalim z Frimburka. Jeho rodný hrad Frimburk stával na kopci nad Olešenkou blíže městečka Nového Hrádku. Rytíř Neptalim byl prý statečný, hezký a dobrý muž. Po smrti svého rybničného Váši ponechal jeho dceři Johaně nejen chatrč na rybničné hrázi Mořánku, stíněné košatými jabloněmi, ale ještě jí milostivě přidělil dvě jitra orného pole s dosti velkým paloukem. Ale ten dar Johaně měl háček.
Johana byla panna neobyčejně sličná, pravá růže v rozpuku. Oblíbil si ji panský hajný Daněk holický. Ale také se po ní točily žádostivé oči svobodného a milkovného pana Neptalima, ačkoliv měl již smluven sňatek se slečnou rytíře Bartoně na Uhersku.
Daněk, jsa žárliv na svého pána, sledoval jej vždy tajně na lovu, věda, že obyčejně zacházívá na hráz Mořánku, aby tam škádlil a obtěžoval Johanu, jeho budoucí zaslíbenou nevěstu, kteráž ani prosbami ani pláčem nemohla zapuditi pánovu dotěrnost.
Když Daněk poznal, že se rytíř dopouštěl čím dále tím větší drzosti, umínil si, že jej potrestá za Johanu i za sebe. Vyzradil nejprve nečestné počínání rytířovo holickým poddaným. Poradil jim, aby žádali na svém pánu udělení svobody, dokud je panicem, neboť předchůdce jeho ustanovil posledním pořízením, že v případě, kdyby jeho syn neměl potomků, aby Holice dobře stvrzeným listem prohlásil za svobodní a právo svobodného města ohradil.
   "A kdyby se tomu Neptalim bránil," radil Daněk dále holickému rychtáři Ondráčkovi, "pohrozte mu. Rcete, že se dopouštěl jako rytíř nečestného jednání vůči panně - čehož já a někteří z poddaných jsme svědky - kdežto jako pravý rytíř měl pannu na samotě proti zlým úkladům jiných chrániti, jak to káže pravá rytířskost".
   Holičtí poslechli. Odebrali se druhého dne ozbrojeni ke tvrzi. Rychtář Ondráček přednesl svému pánu žádost již sepsanou za udělení svobody a předložil mu pergamen o ní k podpisu.
Neptalim byl překvapen. Váhal, ba vyháněl rychtáře z komnaty. Rychtář mu však pohrozil nepokrytě, že je známo a svědci po ruce, že svou dotěrností trápil Johanu, div růži tu nezlomil a že propadl soudu zemskému podle zákona: "Kdožkoli by na pannu poctivou mocí sáhl, má býti ztrestán mečem".
   Neptalim slyše tu hrozbu a vida lid pod tvrzí, zbledl, pak mlčky podepsal list na svobodu. Ještě požádal k podpisu své tři hosty z blízkého okolí, kteří jej měli doprovoditi na Uhersko: Břeňka Dašického z Barchova a na Dašicích, Mikuláše z Mezilesic a na Týnci Hrochově a Matyáše Libáka z Radovesic na Přestavlcích.
   Tak pan z Frimburka, zastrašen vyhrůžkami holických poddaných a boje se, aby se mu sňatek nezkácel, zbavil Holické daní a robot, dovolil jim vařiti pivo a daroval jim dvůr v Holicích. List ten jako klenot z dávných dob chová městské museum holické.
Ale tím nebyl uhašen plamen horoucí nenávisti Daňkovi k Neptalimovi nadobro. Daněk toužil po jeho bolestnějším utrpení, neboť Johana byla velmi utrápena, a když si pan Neptalim vyjel s pány ještě přede dnem sňatku na lov k oboře, aby hosté měli hojně zvěřiny, stopoval jej a střetnuv se s ním samotným, vyzval jej na souboj.
   Rytíř odporoval, nemoha se však Daňkovi vyhnouti, svolil. Ve vzdálenosti třiceti kroků spustili sokové své luky proti sobě. Šípy zafičely a Frimburk, smrtelně raněn, skácel se k zemi.
Marně čekala nevěsta na tvrzi Uherské svého ženicha. On se dal odvézti do svého domu v Hradci Králové, kde se ještě dlouho ranou trápil.
   Před smrtí si zavolal pan Neptalim měšťany holické k sobě, aby jim udělil ještě nějaké výsady a milosti. Ale Holičtí prý váhali s cestou do Hradce, a tak se stalo, že přišli pozdě. Pán jejich, a nyní dobrodinec, byl již mrtev.
Ale ani panna Johana dlouho nežila, ba ani Daněk, sklíčený jejím skonem.

(Podle pověsti uvedené na internetu pod názvem "Růže na Mořánku")

   Pověsti z Frymburka a okolí

   Hradní panna
   Frymburk prý založila knížecí dcera. Zamilovala se do mladého služebníka a protože rodiče nedali souhlas k svatbě, sebrala kněžna zlato a cennosti a se svým milým a několika lidmi odešla do krajiny u Nového Hrádku. Tam postavili nový hrad. Najímali dělníka a, aby místo pobytu zůstalo neprozrazeno, rozhodli se dělníky po dokončení stavby zahubit. Pracující přicházeli do místnosti ve věži, kde se měla vyplácet odměna, a druhými dveřmi měli vycházet. Ani nikdo nikdy nevyšel, neboť se propadl padacími dveřmi do hlubokého sklepa a tam zahynul.
   Otec, který svou dceru nade všecko miloval, se po jejím útěku vydal ji hledat. Přišel až do lesů u Frymburku, kde ji skutečně nalezl. Přemlouval ji, aby se vrátila, ale když odmítla, vrátil se zpět.

   Lest
   Za husitských válek byl Frymburk obležen a měl být vyhladověn. Hradní obyvatelé i husitská vojska trpěli již velkým hladem. Frymburským zbývalo už jen půl vepře. Poslali ho obléhajícím, aby údajnězmírnili jejich nouzi. Obléhající vojska byla překvapena, že na hradě mají ještě takové zásoby. Vzdali se obléhání a během jedné noci odešli. Z hradeb a valů Frymburských zazářily radostné ohně.

   Dupačka
   Dlouhé věky na sebe pohlížely se dvou proti sobě se pnoucích návrší, mezi nimiž pospíchá k Peklu říčka Olešenka, starodávný Frymburk a krčma zvaná Dupačka. Krčma stála na západ od něho, nad křižovatkou cest. Les ji v malé vzdálenosti obepínal ze tří stran. Dupačka byla sroubena ze dřeva a kryta doškovou, zeleným mechem porostlou střechou. Stála na vysokém kamenném podezdění, se záspy, na kterou vedly zpředu schody z hrubých netesaných kamenů, čelem obrácena k jihovýchodu. Na té straně byla malá zeleninová a květinová zahrádka. Před vchodem dovnitř byl nad sklepem výstupek s prkenným bedněním, kde v létě seděli hosté navštěvující Dupačku. Odtud byla utěšená vyhlídka na údolí s několika mlýny, pilami a drobnými chatkami v Dolích, na hrad Frymburk s myslivnou a dřevěnou hájovnou, na Nový Hrádek se štíhlou kostelní věží, Šibeniční kopec za městečkem a moře krahuleckých lesů kolem.
   Místo pro krčmu bylo voleno velmi vhodně, neboť kolem vedly všechny cesty z celého okolí k hradu, k Hrádku, do lesů i mlýnů. Nedaleko byl panský dvůr v Bydle. Šenkýři, který měl také menší hospodářství, se dořilo dost slušně, zvláště když se v šenkovně točily párky v kole s veselým dupáním. Od toho název Dupačka. Pivo na Dupačce se čepovalo nejprve snad z hradního pivovaru, pak z panského pivovaru na Opočně.
   Stará dřevěná Dupačka přečkala pevný kamenný hrad Frymburk. Viděla ho rozpadat se v rumy, viděla rozparcelování panského dvora v BYdle i zánik vařečkářství v Novém Hrádku. Čilý ruch však okolo Dupačky utichal. Krčma se změnila na tabákovou trafiku. Ještě po r. 1880 kreslil z výstupku na Dupačce malíř Liebscher Frymburk pro Sedláčkovy Hrady, zámky a tvrze. Pak právě o mezileském posvícení (14.10.1897) do základů vyhořela a nebyla již obnovena.

   Švédský kříž
   Za Olešnicí, u hranic s Polskem je na malé mýtince v lese zasazen do země malý pískovcový kříž. O tomto starém, větry ošlehaném kříži vypráví následující pověst:
   Psal se rok 1639, nezvyklý, umrvující klid padl na naši zemi. Ticho, které předchází bouři. Divá pustošící válka trvala již dvacet let. Život v horském městečku skoro vymřel. Mužské mládí sklátila válka, dílny a obchody stály opuštěné. Stejně tak ladem ležela pole, rolník neoral, nezaséval zrno ze strachu před nepřáteli.
   Výstražná zpráva roztřásla vylekané obyvatele. Ze západu táhly nepřátelské hordy, mnohem horší a vražednější, než byly ty dosavadní. Lidé, plni hrůzy, kvapně nakládali zařízení a šatstvo na vozy, dobytek vyváděli z chlévů a smutným, zoufalým průvodem zajížděli do blízkých lesů, aby tu našli útočiště.
   A přicházejí zprávy: zámek v blízkém Náchodě se týden bránil. Marně jej obléhali. Statečnost jeho obránců a pevnost jeho zdí odrazily všechny útoky. Ale naproti tomu samotné město bylo zničeno. Za neúspěšné dobývání náchodského zámku hledal švédský generál odškodnění, a tu jeho kumpáni přinesli zprávu o východně ležícím hradu Frymburku, který se vypínal na nedostupné skále uprostřed hlubokých lesů. Zaútočili a po krátkém obležení jej zbořili. Jeho pyšná cimbuří se již nikdy nevztyčila a křoviska brzy zakryla rozpadlé zdivo.
   Zpity vítězstvím táhly hordy dál na východ do Slezska a napadly přitom ve schůdném údolí ležící městečko Olešnici. Zatím zůstalo toto osamělé místo uchráněno nejhorších náporů války, proto se Švédové těšili na dobrou kořist. Následovalo důkladné plenění, žádný dům nezůstal uchráněn, vše bylo prohledáno. Obyvatele, kteří včas neutekli, mučili, aby je donutili vydat jejich majetek. Část městečka lehla popelem.
   Divocí válečníci pak táhli dále do Slezska, doufajíce, že tam najdou bohatší kořist. Ale na zalesněné výšině na hranicích země jim zastoupila cestu tlupa ozbrojenců, která sice přesilu Švédů v krátké, ale prudké bitce nepřemohla, ale jejich vůdce, švédský generál, tady padl. Daleko od své vlasti zde nalezl osamělý hrob, na který mu jeho kamarádi vsadili prostý kamenný kříž.